< zpět
Zdroj: Váchal, Josef: Krvavý román: studie kulturně a literárně historická. 318 s. Praha: Paseka 1990. ISBN 80-85192-00-4. (str. 20 - 22; 27 - 31; 120 - 123; 244 - 246; 248 - 255)
Pozn.: Rozdělení odstavců a chyby v textu jsou původní.
-x-
Z kapitoly Krvavý román, jeho vymezení a povaha:
Výtka, že krvavými romány a jich četbou jitří se málo kritická část obecenstva, a též že obraznost čtoucích bývá vydrážděna popisováním četných vražd, dávno již životními zkušenostmi ad absurdum vyvrácena byla.
Nehledě k tomu, že mezi jedním stem krváků nalezl jsem jich pouhých dvanáct, ve kterých počet vražd přesahoval číslo padesát; k tomu byly to vesměs romány loupežnické, kde v počtu tom zahrnuti jsou i padlí hromadně, při útoku vojáků na mordýře, nebo naopak.
Mordů úkladných neb připravených nalezl jsem v jednom stu krvavých románů celkový počet 2400 případů, průměrně tedy dvacetčtyři vražd v jedné knize.
Mezi tím stem krváčků je však mnoho takých, kde počet vražd nepřevyšuje číslo 7, a to ještě při knize 800 stránkové.
Ba, znám případy, kdy probíráte se již stránkou pětistou a posud jste o mord ani v podobenství nezavadili; nedočkavě dohltáte se konce, a ejhle! Jedna pitomá vražda korunuje celý, 786 stran silný, krvák.
A pak: někteří mordové jsou tak způsobně líčeny a traktovány, nikterak mysl neurážejíce, že sám Jirásek, neb jiný z uznaných romanopisců, taktněji a vkusněji této nevděčné pasáže zhostit by se nedovedl.
Moderní román popisuje-li akt vraždy, co podrobností shledává, jakých popisů vnitřku rozbouřeného se odvažuje, jen aby odůvodnil autor onen příšerný čin; velmi opatrně podpírá jej duševními pohnutkami a pečlivě uváženou psychologií vraha a jeho oběti.
Rozumí se, že podobné líčení zabere celou řadu stran a vzdor své důkladnosti čtenáře mnohého s trochu živější fantasií nikterak neuspokojí.
Oč důkladnější a lepší je střízlivý a jednoduchý popis vraždy v krvavém lidovém románu, při kterém namnoze oběť svou vrah umlátí, a neví ani proč.
V řádném krváku krev není nikterak vzácná šťáva a když někomu projede srdcem chladná ocel dýky, nebo mu někdo vpálí kulku do břicha, nenaříká příliš, jako se to v slušných románech stává, nejvýše se zaklením odejde ze světa.
Zrovna jako vrah přílišnými slovy neodůvodňuje zamýšlený svůj čin, i oběť vrahova bez velkého pathosu se světa sejde, jemně i delikátně čtenáři vložíc v srdce jistotu, že v posledním sešitu bídník trestu neujde.
...
Rozmný člověk dnešní doby útrpně se usmívá bláznům dávajícím kdys životy a statky v nadšení ve zmar pro nějaké pochybné náboženství a ještě pochybnějšího uboze představovaného, Boha, současně však množí se již stále větší počet těch, kdož dobře vědí, že obětovati životy za vlast je více méně humbugem neb politováníhodnou pitomostí, vsugerovanou politickými (s)vůdci mase lidu, ač dnešní fanatičtí vůdcové obluzují lid jinými hesly, hlavně socialismem.
Příští generace, seznajíce celou nesmyslnost socialismu a komunismu, podiví se velice, kterak za tuto bláznivou ideu dovedl někdo zemřít a se obětovat, a to namnoze z takového jen důvodu, aby estetický, kulturně a mravně cítící jedinec musel spatřovati v každém lajdáku z periferie neb v lidech zločinných, dědičně zatížených a zamořených alkoholem, ze kterých nejvíce bolševiků se rekrutuje, svého bratra a druha rovnocenného.
Vraždy v krvácích jsou vymyšleny, v socialismu jsou skutečností; vizte Rusko!
Tam prakticky vymítají z lidí ducha staré, poctivé a zdravé společnosti, ducha, odrážejícího se tak věrně v lidových, krvavých románech do let devadesátých.
A přec zůstává nad těmi mordy klidným a netečným Bůh Otec i jeho zástupce na zemi.
Není to tedy počet mrtvých, povaha usmrcení, rafinovanost nebo jednoduchost zločinu, pravděpodobnost nebo fantasie za vlasy přitažená a nedostatek procítěného líčení, co bouří klid horlitelů proti krvavým románům.
Známo, že v pozůstalosti po H. Ibsenovi nalezena byla obsáhlá biblioteka, sestávající z řady krvavých románů, z nichž tento veliký znalec drsného životního osudu lidí pudových, převážnou většinu své zkušenosti obohacoval.
V pozůstalostech našich českých očisťovatelů literatury od braku a krvasů, ovšem že podobné literatury nenajdeme; nejvýše škváry od vlasteneckých spisovatelů, vlasteneckými oficielními nakladateli vydávané, nebo literární šmejdy moderních křesťanskokatolických neb socialistických básníků.
Namítati, že romány krvavé, (podobně bývají chybně označovány i romány pro lid, do let devadesátých po sešitech vydávaných,) v dnešní době jsou již odbytou věcí a čísti je, anachronismem, padá už z důvodů, že stejný boj dále proti nim se vede a nadále trvá úzkostná péče, by se lidu do rukou nedostávaly.
Děje se tak z rozmanitých důvodů, o kterých později více se zmíním.
Přirozeně, dnešnímu lidstvu forma krvavého románu nevyhovuje.
Zastaralý způsob řádů společenských, kdy lůza aspoň trochu úcty měla ke každému jen trochu slušně oblečenému člověku, poněvadž ctila v něm jeho peníze, oslovovací způsob, při kterém lepší lidé si vykali, a jenom vyvrhelové společnosti, (nehledě k milencům, přátelům a rodinám,) důvěrného: ty užívali, jakož i větší kontrasty mezi boháči a chudáky, hlupáky a chytrými, idealisty a ničemy, slabými a rvavými - to vše se neodehrává v střízlivé dnešní době.
Přítomnost přináší v literatuře zcela jiné a odlišné typy a vzory.
Dříve též na nevinnými více bděla ruka Páně než policie; dnes tomu obráceně.
Jindy vítězila ctnost a utiskovaným na konec vzešlo blaho - lotři došli zasloužené odplaty - a nejdobrodružnější zápletka se posléze urovnala, namnoze bez zasažení úřadů; v dnešních dobách není případu, aby tam policie svůj všetečný nos nestrčila a přec darebákům nejlépe se daří a utiskovaná neb podezřívaná nevinnost té nejmenší naděje více nemá, že by to na konec dobře dopadnouti mohlo.
Nevinné a cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo, více neexistují v současné tvorbě: ctnost jejich by neobstála v řadě zkoušek a utrpení, kterými jim bylo procházeti, by na konec, v sešitu 120tém, staly se manželkami hrabat a vévodů, nebo hrdině skončily svůj život s milovaným loupežníkem.
V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, neb socialistickou legitimaci v kapse.
Jsou sice, pravda, čestné výjímky, že se i chudá dívka dobře vdá, zejména venkově, jak to ve svých románech krásně líčí O. Fastrová nebo Bohumil Zahradník Brodský; je však pravděpodobno, že jsou uplaceni od vlády, aby takovým optimistickým způsobem psali, k utvrzení důvěry čtenářů ve vítězství spravedlivé věci.
Jindy svedl-li nějaký chlípník nevinnou pannu, nechal autor podobného románu k vůli takovému činu vyrukovati jednomu stu osob, které do padesátého sešitu dotyčného románu napáchaly dva tucty vražd, příčinou toho svedení; dnes skončí to i v nejroztahanější knize bez obětí, buď smírem nebo alimenty, či nejtragičtěji nanejvýše třemi životy.
Neodvislost, panující v oněch dobách, nejlépe můžeme pozorovati v soběstačnosti utskovaných a příkoří trpících vrstev, s jakou domáhali se svých práv, na vlastní pěst, bez pomoci úřadů a policie.
Životem zklamaní jednotlivci stávali se na konec raubíři a mstiteli svého utrpení, což v dnešních osvícených dobách dokonale nelze provésti.
Dalo by se ještě mnoho mluviti o vynikajících přednostech uložených v obsahu krvavých románů, pochváliti jejich liberárního a opravdu svobodomyslného ducha, jaký v těchto knihách vládne, jejich tendenci protiklerikální, snahu o oslavení silného individua a reka, neznajícího překážek, byť posléze skončil na popravišti, leč ponechám možnost onu péru povolanejšímu v budoucnosti. Ze soudobého smýšlení našich dědů a otců vzcházely krvavé romány: vlastní děti však už ducha svých otců nepoznávají a hlásiti se k němu nechtějí.
-x-
Kapitola XIII.
Klášterní strašidlo
Jsme vysoko v horách, v zemi švajcké.
Před námi stojí klášter Bernardinů.
Kdyby ten klášter zde nestál, nemohlo by se jíti ze Švýcar do Jtalie pro množství sněhu.
Ten klášter má jméno od bernardinských psů, kterých je tam síla a náramně se tam chovají.
Každý ten pes byl velmi silný a huňatý a pod krkem měl soudek s kořalkou.
Kromě zimního času, kdy napadl sníh a závěje, ti psi docela ničeho nedělali a měli se dobře.
Ten sníh tam ležel skoro celý rok a poutníci, kteří okolo toho kláštera museli jíti, do něho po krk zapadávali.
Proto byli v tom klášteře ti psi, aby takové nešťastníky z těch závějí tahali a do kláštera aportýrovali.
Když ale takový ubožák poutník v té závěji bez sebe ležel, tu ta kořalka na krku bernardýna hned jej rozehřála, takže přišel zas k sobě.
Když pak ani to nepomáhalo, ti psi jej na sebe vzali a odnesli do kláštera rovnou ke kamnům, kde takový zmrzlenec záhy obživ.
Pak ho ti Bernardini usušili a pohostíce jej, vyprovodili z kláštera zas dále.
Někdy se takových nešťastníků vyhřálo u kamen třebas i patnáct za den; dle toho, jak dobrá byla kořalka.
Někteří ze závějí vytažení poutníci, se k vůli dobré kořalce té nechali zas hned druhý den vyhrabati ze závěje, jen aby ten dobrý mok zavěšený na psím hrdle znovu ochutnati mohli.
Že při tom mnoho podobných odvážlivců zmrzlo, je na bíledni.
Právě, co naše vypravování začíná, sedí u klášterních kamen osum rozmrzávajících poutníků.
Venku utěšeně mrzne jak v Ruslandu.
Strašná plískanice panuje na horách, že by psa ven nevyhnal, a přece ven vyhánějí Bernardýni bernardýny pro zmrzlence.
Je tmavá noc.
Ti poutníci vesele hovoří.
Díky té kořalce počínají rozmrzávati.
Duch té lihoviny vyzvedl ducha jejich.
Zdá se jim, že smutnými chodbami tohoto starého kláštera bloudí přesmutní duchové z mnichů dávno mrtvých.
Již klapou jich kroky v dřeváky obuté celami klenutými jak hrobka, již pochod nebožtíků těch k půlnočním orgiím s kostlivci míří.
Ha! Teď proklatě vrzly dvéře do komor umrlčích, v nichž dočasně odpočívají nebožtíci, než země rozmrzne k vykopání hrobu.
Stalo se už, že ten mrtvý dlouho ležel a bubřel, takže ta voda a šlemy z něho prosakovaly skrze strop dolu do reflektáře obědvajícímu do polévky.
V tom slyš: neblíží se ten strašidelný krok z některé z těch komor k těm rozmrzlým popíjejícícm poutníkům?
Ten umrdlec již přede dveřmi těžce dýše.
Není to asi nic jiného, než nějaký pekelný duch.
Dvéře se otevřely a jimi vešel klášterní fráter, přinášeje těm poutníkům švýcarský sýr.
-x-
Kapitola XXXXI.
V mučírně a v žaláři
Těžce zapadla vrata železná za hrabětem Reisensteinem.
Ubohý tento policejní komisar, oběť nešťastná své horlivé služby a prchlivosti svého, nově nalezeného, syna, ocitl se v nejpevnějším žaláři inkvisice.
S rachotem sřítilo se bezvládné tělo domělého vlkodlaka na otep shnilé slámy.
Ohavné žížaly, žáby a hadové, olizovaly mlsně krev kapající mu dosud z rány na krku.
Četné krysy, žalářem pobíhající, kousaly jej zuřivě do celého těla.
Následkem toho v bezvědomí se nalézající hrabě, se probral z mrákot.
Dlouho to trvalo, to jeho probrání se, než si uvědomil, kde vlastně se nalézá.
Nic toho starého ouředníka tak nebolelo, jak to, když si uvědomil, že se nachází v kriminále.
On, který tolika zločincům zaslouženě pomohl do vězení, nýni sám co sprostý zločinec uvězněn v žaláři jest!
Slzy vyhrkly mu z očí.
Že jen těm venkovanům podlehnul!
On vlastně ani dobře nevěděl, proč byl do toho žaláře vsazen.
Že vlkodlakem není, toho si byl jist.
Však vysvětlení brzy mělo se mu dostati.
V zámku u dvéří zarachotil klíč.
Těžké železné dvéře se otevřely a do vězení tmavého padalo světlo z četných pochodní.
Do toho strašného žaláře přicházela četa ozbrojenců, aby toho nešťastného hraběte do mučírny odvedla.
On však byl tolik sesláblý, takže jej museli do té mučírny nésti.
Ti zbrojnoši se úzkostlivě chránili, aby nepřišli s tím domělým vlkodlakem do nějakého bližšího styku, i přehodili přes něho plachtu namočenou ve svěcené vodě a v té pak jej odnesli.
Z té plachty ho vyklopili až v mučírně.
Tato se nalézala 14 sáhů pod zemí.
Tam už seděl veleinkvisitor a jezuité.
Příšerně leskly se jejich lebky.
Z jejich vyzáblých tváří svítili jim vítězoslávně nenávistné a kruté oči.
Zrak velkoinkvisitora se přímo zabodával v oči chyceného vlkodlaka.
Z toho pohledu již usoudil hrabě, že není z té inkvisice žádné vyváznutí a že i se vším svým důvtipem policejním nalézá se v loji.
-x-
Kapitola XXXXII.
Nemilosrdná lichvářka
Jakmile Paseka otevřel dvéře u svého bytu, jeho pes vrhnul se zuřivě příchozí osobě vstříc a padnul jí radostně kolem krku.
Tato návštěva byla rodu ženského.
Paseka si hluboce oddychl, neboť mu kámen ze srdce spadnul, že to nebyla nižádná úřední osoba.
Nově příchozí, velmi nezřetelně pozdravivší, vpadla jako lavina do Pasekova bytu.
V ruce držela nějaký potištěný arch, jímž prudce kolem sebe máchala.
Zdálo se, že touto korrekturou chce Paseku a jeho psa umlátiti, jak byla rozhněvána.
Hořké výčitky plynuly z rtů jejích.
Dopálena, klesla do jednoho rozbitého křesla a mračno prachu zahalilo její pannenský zjev.
V oblacích dýmu z Pasekovy fajfky, jakož i v tom prachu, vyjímala se co hřmíci bohyně na Olympu, čarokrásně.
Pes Tarzán, přemožen tou její krásou, se jí uvelebil k nohám.
Zmužile naslouchal starý Paseka kletbám, které se z jejích spanilých rtíků jen hrnuly.
Tato dáma byla společnice Pasekova nakladatelství, jménem Anna Kocourková.
Byla to dívka namnoze ucházející, sympatická svým zjevem a výbornou kuchyní.
Padouch Paseka se jí hlavně proto přidržoval, že znamenitě jemu i Tarzánovi vařila, takže ten pes nikdy si nestěžoval.
Kromě toho se Paseka vypůjčoval od ní peníze pro svoje nakladatelství.
Tak to chodilo už několik let.
Slečna Kocourkova trpělivě vyčkávala, až se Paseka vyjádří.
On jí ten Paseka nikdy sympatickým tůze nebyl, protože špatně rozděloval řádky.
Ona se mu tedy nabídla, že mu bude korrekturu jeho tisků prováděti, aby tam tolik chyb nenadělal.
Paseka byl té její spolupráci velmi vděčný a rád přijímal její opravy, které však více jinak při tisku svých knih přece nepoužil a vytiskl vše s chybami.
On to odůvodňoval tím, že k vůli šesti mizerným odběratelům jeho edice ani zato nestojí hýbat sazbou.
Ta slečna Kocourková jest nad tou jeho lehkomyslností celá zoufalá.
Právě dnes jí vidíme v takovém stavu, nad jedním, zvlášť povedeným archem.
Jest to arch čtrnáctý, se stránkou dvěstědvacátoučtvrtou, kde na osmé řádce zdola se jedno takové příšerné rozdělení řádky může čísti.
Podobných chyb, do nebe volajících, se dopouštěl Paseka téměř na každé stránce.
Je ku podivu, že se dosud nacházeli lidé, kteří to Pasekovo literární bejlí odebírali, nota bene draze je platíce.
Museli to býti dle všeho mravní spustlíci, na způsob Paseky, když jim mateřská řeč nebyla ničím.
Také se ti Pasekovo zákazníci vskutku rekrutovali z nejrozmanitějších vrstev.
Nejstarším jeho příznivcem byl jeden lékárník, který před léty v mladické nerozvážnosti začal odebírati Pasekovy tisky a nýni už přestati nemohl od toho zlozvyku v obavě před veřejným míněním.
Jiný jeho odběratel byl jeden advokát, který z Pasekových knih čerpal poučení o špatnosti lidské, by mohl s úspěchem různá individua a lotry obhajovati.
Dále to byl nám již známý učitel z Vyhlídky v Brně, který tomu Pasekovi posílal tak výtečná vína vlastní výroby, že týž nic špatného říci o něm nemohl.
Mezi dalšími odběrateli Pasekovy edice záhodno ještě zmíniti se o jednom řediteli kůru, který bezpochyby komponoval pod vlivem té četby rorátní hudbu a o jednom bankovním řediteli, kupujícím ty knihy ze špekulace, pro jejich dobrý papír.
Posléze to byl jistý důchodenský úředník, který sbíral každou věc, jakmile se jí jenom Paseka rukou dotknul.
To činil, aniž by věděl proč.
On sice pranic umění nerozuměl, nicméně jako znalec moderního komunistického a církevního umění byl velmi zkušený.
V jeho rozsáhlé obrazárně, kterou složenou má toho času na půdě, visí nejeden krásný obraz Pasekův.
Tyto obrazy prodával mu Paseka na dvoukorunové měsíční splátky, dávaje mu vždy na jeden obraz dva nádavkem.
Konečně pak byla to slečna Kocourková, u níž bychom též Pasekovu edici našli.
K její chvále budiž řečeno, že by ty Pasekovo knihy nikdy neodebírala, kdyby jí Paseka je co splátku na svůj dluh nepřinášel.
Jak už víme, provádí mu bezvýsledně korekturu jeho tisků, protože ten starý paličák říct si nedá.
Nicméně je do Paseky silně zamilována a věří, že Paseka a Fragonard v jeho románu je jedna a táž osoba, i ptá se, jak to skončí.
"Jedna ještě je možnost, drahá slečno," tak pravil Paseka po delším mlčení, "získati Vám cele cudného Fragonarda, aniž byste musela v budoucnu se obávati, že se Vám za Klárkou rozjede a více se nevrátí.."
"Pro Bůh," zaštkala poděšená slečna Kocourkova, "snad nedáte, Paseko, této tak sympatické dívce a vzácnému charakteru v některé ze příštích kapitol násilnou smrtí odejíti z tohoto napínavého románu?"
"Nikoliv," prohlásil slavnostně Paseka, "dále bude žíti tato vznešená duše, vilnému pokušení statečně odolávající! A byť jsem její pannenské tělo dal porušiti ohněm inkvisičním neb rozložiti se ve vápně sklepa z kapitoly XXI. jemu určil, statečný duch její vždy dále bude žíti a v mysli všech čtenářů tohoto bezpříkladného románu na věky setrvá, vedle svědomitého komisaře s proříznutým hrdlem a umění milovného hraběte Portmona..."
"Že Vás přerušuji, Mistře," vpadla mu slečna Kocourková do řeči, "jak pak to uděláte s tím předposledním archem, kde Jste vytisknul omylem, stoček s Portmonem, dívajícím se na svůj nový zámek, dvakráte?"
Paseka se příšerně zasmál, načež pravil:
"Tu hned sama uvidíte, kterak peklo mi slouží v nehodách mých a že každá škoda moje ku prospěchu mému jenom směřuje. Já jsem sice, pravda, ten stoček v sazbě zapoměl a omylem podruhé vytisknul, leč tím se docela nic zlého nestalo. Právě naopak. Ten první otisk se nechá tak jak je a na tom druhém se přidělají akvarelem plameny, šlehající z tohoto zámku. V některé z příštích kapitol nechám mu ten zámek vypáliti, tomu Portmonovi, od zednářů nebo od jezovítů; ještě nevím. Že ten hrabě stojí při tom požáru na stejném fleku jako na prvním obraze, nic nevadí, to svědčí jen o jeho sebeovládání a klidu, (vhodnou větou se v této kapitole podotkne a rozvede,) a v Litomyšli budou mít z toho radost. V Brně jak by smet; víte jak tam jsou po každém stočku jako čert po hříšné duši. Mají o jeden hned víc, tímhle nedopatřením. Mordie sakra, ti zas budou klít, že se někde stránky nekryjí. Ten pravopis a chyby, híml, to je dorazí! A když si vzpomenu, že to ohlásili v tom Blafofilu jako vědeckou literární práci a teď dostanou takový žvást, pošel bych z toho smíchy!"
"Však Jste také více objednávek, krom 5 kusů od nikoho více nedostal, protože všude Vás znají jaký Jste a že si děláte ze všeho jen blázny," podotkla slečna Kocourková.
"Ať mně vlezou všichni na hrb, pacholci, " odvětil Paseka, "víte dobře, že se na národ...., poslouchejte Kocoure, vaříte-li dnes, přišli bychom s Tarzanem na oběd."
Ten Paseka myslil jen na samé žrádlo.
Také tu slečnu Kocourkovou to velice zabolelo, když slyšela Paseku mluviti opět o jídle, nikoliv o lásce.
To jí nejvíce rmoutilo, když ten bídník začal v její přítomnosti blouzniti o špikovaném srnčím hrudí, nevšímaje si jejího, nebo též o sulcovaných telecích nožičkách.
Kromě toho byl ten Paseka nevděčný až hanba, hodlaje se oženiti s jednou prachovou vdovou.
Proto musela slečna Kocourkova udeřiti na něho zpříma, aby věděla, zda se přece jen vyjádří milostněji.
Zeptala se tudíž Paseky, jakých as rozměrů jeho Krvavý román nabude.
Paseka pečlivě srovnal v duchu všechny již vysázené a vytištěné kapitoly, a prohlásil slavnostně po delším mlčení, že má-li toto dílo býti grandiosním, je zapotřebí k ukončení téhož dalších 3700 stran, aby všichni osudové osob tam vystupujících, náležitě a věrně popsáni býti mohli.
"To je asi nějakých dva tisíce archů papíru ještě zapotřebí, není-liž pravda?" prohodila slečna Kocourkova, dívajíc se zamilovaně na Paseku a dodala: "Jsem velmi zvědava, kde vezmete na ten papír peníze, protože já vám už více nepůjčím ani findu, to si pamatujte!"
Po těchto slovech chladně odešla.
Žalostně zavyl za odcházející slečnou pes Tarzán.
On se už tolik těšil, že jej ta slečna vezme sebou k obědu a při tom blahém pomyšlení stékaly mu už napřed z tlamy sliny, na zemi tvoříce malé rybníky.
Také Paseka byl očividně pohnut, zíraje vytřeštěnými zraky ke dvéřím.
V těch dvéřích právě mu zmizela jeho jediná možnost, roztáhnouti svůj román na tisíc kapitol, neboť již více papíru neměl, jak na dva tiskové archy.
On stál jak Herkules na rozcestí, hledaje koho by pohltil, zda tu slečnu Kocourkovou a s ní kapitál na dvacet liber těžký román, či svojí vdoveckou svobodu s dílem valně okleštěným, protože žádné naděje neměl, že by mu někdo na ten nedostávající se papír zapůjčil peněz.
Paseka však byl velmi rychle v této nepříjemné situaci rozhodnut.
Dokončí román na zbývajícím mu papíru co nejstručněji.
Na tom nesejde, sejdou-li někteří hrdinové jeho napínavého románu dříve či později ze světa a s některými zas nesejde-li se dychtivý čtenář více.
Nesměl však již déle váhati, s rozuzlováním svých zamotaných a spletitých kapitol, chtěl-li jakž tak svůj galimatyáš ukončiti.
-x-
< zpět