Očarovaná Šumava - ukázka

< zpět

Zdroj: Váchal, Josef: Očarovaná Šumava. 80 s. Praha: Památník národního písemnictví (pro Spolek českých bibliofilů) 1986.

-x-

Hiršl, zbaviv se poměrně lehce svého úřadu a nastoupiv svoji nehonorovanou dovolenou, odešel ke svému švagrovi do Prášil, kde - nedávno tomu - otevřen byl div velký hlavám domorodců: továrna, v níž z nečistých a rozmanitých hadrů na světlo boží rozmanitými procedurami vycházel nad sníh bělejší papír - věc jistě mnohými lesáky nevídaná. Není divu, že podle nich i v tom zloduch zcela jistě své prsty měl, neboť neslýcháno, že by voda měla takový účinek na špinavé hadry, že se přeměňují v bílý papír. Hiršlův švagr, prostý člověk z Gsenetu, ujistil téhož, že taková proměna neděje se jen tak, a že to, co on v papírně viděl, není dílem rukou lidských. Sice prý starý pán, majitel papírny, je dobrý člověk a s panem farářem jedna ruka, o to nic, ale ty stroje dole, podsklepí u kola zvláště půda mohly by vypravovati, kdo tudy prochází a kolem půlnoci se objevuje. U vantrok samotných prý dvé potvor odněkud z kraje přišlých viděti se může (vodník není na Šumavě znám), any spolu každého večera laškují, vynořujíce občas své blanami opatřené nohy z vody. Jako novinku posledního data pak dověděl se Hiršl, že u kapličky sv. Vintíře, půldruhé hodiny od Prášil vzdálené, nalezen byl tyto dny neznámý poustevník, napolo mrtvý, s nohama do země zahrabanýma, na jehož hlavě červenomodrobílý ptáček seděl a nikterak odehnati se nedal. Poustevník před svou smrtí prohlásil zpovídajícímu jej knězi, že on sám je tím Guntherem, který kdysi nepřítele do země přivedl a za pokání každých sto let jedenkrát, člověkem učiněn, své nohy do země zahrabati musí; kteroužto zpověď když vykonal, zmizel překvapenému knězi. Konečně vyprávěl švagr Hiršlovi o hrůzné silvestrovské noci minulého roku, kdy spatřeni byli na půdě papírny dovádějící skřetové, mající v kole svém zabloudivší do papíren divoženku, kterou nakonec s velkým hlukem dolů sehnali a ve štokpresu zlisovali. Jednalo se zde určitě a o jednu a touž divoženku, v kraji leckde vídanou v nachové roztrhané suknici, jak nasvědčoval kroj její zmáčený stejné barvy. Vzpomenuto jejího zaříkávání pohodným z Glaserwaldu, a když toto nepomáhalo, i konečného zažehnání farářem z Hůrky, schválně k odstranění této strašidelné neplechy povolaným.

A jiných věcí strašlivých nahučel Hiršlovi jeho švagr. Není divu, že s přibývajícím měsícem a blížící se dobou cesty za vyzvednutím pokladu dodával Hiršl sobě náležitě kuráž v prášilské hospodě, nedbaje, že patáky se mu rozkutálejí: vždyť bude peněž brzy dosti,jen co nastane úplněk. Ovšem že nikomu s podnikem zamýšleným se nesvěřoval v obavě, aby ho nikdo nepředešel - ač mimochodem tajně si přál míti s sebou ještě několik neohrožených z hospody kumpánů.

Ne tak mlčenlivou byla ale Schneider-Mary. Svěřila sice jen několika známým ženám namátkou, kterak se to státi má, že samotný Kníže lesů slíbil ji k pokladu přivésti; nepouštěla se však do popisování bližších okolností. Nicméně zvěst o chystané výpravě za pokladem rozlétla se s velikou rychlostí a litováno jen odchodu Hiršlova, aby věrohodnost řečí bábiných jím samým potvrzena býti mohla. Nalezlo se sice několik zvědavců, obrátivších se přímo na myslivce s dotazem, co na rozšířené pověsti je pravdy; myslivec však každého krátce odbyl,aby mu s babou pokoj dali. Pan farář v Srní, zaslechnuv zprávu o podniku, který Mary - jemu celkem známá jako spolehlivá a dobrá žena - podniknouti míní, vzkázal jí, že zdravého rozumu nemá, vrhajíc se (krom nesmyslnosti obtížné cesty neschůdnými pohraničními divočinami) přímo do záhuby své vlastní duše. Na kteroužto donesenou jí dobře míněnou radu odvětila Mary poselkyním, aby vyřídili panu faráři, že ona dobře ví, co dělá, a jakmile se pokladu zmocní, část kostelu ráda daruje.

Asi tři dny před rozhodným dnem, či lépe řečeno úplňkem, za jehož svitu poklad vyzdvižen býti měl, přihnala se z Bavor, odkud většinou kromě brisilu a špatného počasí i veškeré jiné zlo přichází, náramná vichřice a veliký liják, který potrval dlouho do večera. I spatřeny byly v ten čas z Prášil směrem od Seebergu nad obzorem prolétnuvší ohnivé snopy (jejichž lepší popis čtenář v díle Klostermannově o snopech kirchenstainských najde); snopy prolétly velikým obloukem vzhůru směrem k Jezernímu hřbetu a zapadly kdes v lesích na Steindelbergu. Dosti lidí spatřilo tehdy toto vzácné a jistě nadmíru krásné divadlo, jaké vyvolati dozajista nemůže pád sebe většího meteoru, neboť tyto ohnivé, deformované neurčitým pohybem kužely dle doslovného popisu hodnověrných svědků byly tak ohromné, že stodůlskou rychtu jako nepatrný dreck, jsouce podobny košťatům zapáleným, velmi lehce by byly smetly.

-x-

< zpět