Ďáblova odstředivka aneb Uvedení v mysteria kněhoznaček

< zpět

"Nákladem a tiskem první Studeňanské kněhtiskárny" (vlastnoruční tisk doprovázený padesáti barevnými kresbami pro Rudu Klinkovského, dokončenými roku 1948; cca 390 stran).

-x-

1. Odvážná dcera

Krátce po tom, kdy obavy před válečnou vichřicí rozptýleny byly a strach, že do krajin českých bomby s hůry padati budou, sešel, přestěhoval se do jedné vesnice v českém ráji jistý patentální invalida, nemladý nestarý, jménem Chocholka. Sloužiltě dlouhá léta českému umění v oboru dřevovrtném a rozmnožil prospěšně vědu rýpací, tím či oním směrem vedenou, jakož i četnou sbírku krvavých románů a mravoučných kázání. Jeho sběhlá zkušenost sloužiti Bohu stejně jako ďáblu, jeho dobré a ke psům sdílné srdce, jakož i jeho filosofie a humor, a nezřídka k blahu nuzných demokratů dřevní republiky obrácený vtip, získaly mu brzyčko vážnost a lásku nejen oné vesnice, v níž bydlel, ale i celé vlasti, a s těmi i všeobecnou důvěru, takže zřídka jen bez klacku mimo své obydlí se objevoval. Jednoho večera, právě když psíčky své do kozlovny zavíral, čekalo naň u vchodu na dvůr jakési děvče, nikoliv bez nějaké pocvičenosti vědní a zdvořilostní jsoucí, jak již z pozdravu jejího: uctivá poklona, vytušit se dalo. "Jdete ke mně?" tázal se s přirozeným šibalstvím, třeba oči jeho hospodyni sháněly, nevidí-li toho. "K vám, Mistře, jste-li rytec Chocholka," odpověděla panna: "Můj tatíček jest churav značkovou úplavicí, ano těžce nemocen, an vaší kněhoznačku dosud nemá; ó pojďte, pro Boha vás prosím! Vlast celá, včetně spolku pro ochranu exlibris a nepoužitelné užitkově grafiky velebí vaší dovednost rýpáckou; to mi dodalo zmužilosti, že tak pozdě ještě večer ženskost moje na vás obrátila; ó neopouštějte ubohého direktora, mého otce, padesátku již přeplouvšího a pomociprázdného sirotk; celou svoji naději ve vás skládáme, že mu ty zastaralé úbytě sbírkové vyhojíte!" V slovech jejich spočívalo cos pohnutedlného; z prosící té bytosti jako by žal nedoplněné dosud sbírky vyzařoval a v úsměvu jejím bylo něco tak cukrovarsky nasládlého, že v mistrovi rázem šelmovství ustrnulo jak dobře přilepená na přídeští kněhoznačka. Kdož by oslyšel čarovné to dítě, prosící za spásu sbírky svého rodiče? Chocholka toho aspoň schopen nebyl; již již ruka jeho ostrého rydla se chápala, aby jako v jím čítaných krvavých románech, bělostnou hruď probodla zimostrázové desky, k opleskům to, jak známo, nevyhnutedlnému materiálu a nutné, když v čas na pověst jména svého vzpomena, žeť rytcem dnes výhradně elektrickým jesti, úmyslu toho zanechal. "Pojďme tedy," vece Chocholka, do koženého kabátu se navlékaje; "než rcete mi, jak jste se mohla za tmavé noci na cestu sama se vydati, an měsíc jako rybí oko nesvítí?" "Tatíček neměl koho poslati, jelikož kampaň v plném proudu jesti a v dopisy valně žádné důvěry již nemá; ó, já bych ještě dále šla a pro tu tatíčkovu značku třeba do saturace bych skočila, jen aby ji už měl! Bohu budiž dík, že jsem vás našla!" "Vždyť jste jen velmi lehce odína," pravil zase Chocholka, "a noc je tak chladná; roucho vaše svatební košili Erbenovu mi připomíná a ha, co to máš, má milá za pasem?" "Ach," odtušila kvapně a přec rozpařitě dívka, "to vám tatíček pět kilo malířské hlinky zase posílá; co se pak oděvu mého týče, to je moda, to teď se tak nosí." Vítr chladně zavíval, profukujíc sem z těch na vrchách blízkých dvou hradů; pročež se ji Chocholka nabídl kožichem, na němž psi jeho líhali; ona však poděkujíc se, ouzkostlivě prosila ho, by si pospíšil, že by ještě daleko měli a ta značková sbírka příliš by zatím vychladla, jsou bez Mistrova exlibris. Vyšli tedy do noci černé a rytec dívčině sotva stačil; na jeho těšící slova tichým pláčem mu odpovídala. Byla to děsná noc; "přes pole a hory, lesy, v dál mne nese touha má; kéž srdce tě tvoje naděj vroucí, direktore, nezklamá!" prozpěvoval si přes pole v před s tou obětavou dceruškou kvačící Chocholka a nezastavil se nikde, vyjma aby nového doutníku si zapálil, neboť úcta k té krásné průvodkyni mu nedovolila, aby z fajfky dýmal, nechtěje čistý ten vzduch nymburský, kamž se rapidně přibližovali, znečistiti. Bylo mu tolik blaze a lehko v duši, nad tím romantickým putováním, že takořka podobné rozkoše a slasti zakoušel, jako kdyby národní cenu získal anebo při nejmenším jako dopisonoš či jiný ušlý chodec, když po celodenní štrapáci navečer nohy své vypařiti může. Blížila se již půlnoc a oni byli dosud na cestě; sovy, netopýři a noční strašidla děsně kolem nich řádila. "Nejste ještě unavena, slečno?" otázal se Chocholka dcery direktorovy. "Trochu ano," odvětila zdárná ta dcera, "leč pro tatíčkovu sbírku snesu všecko!" "Byl bych vám radou, kterou v každém turistickém průvodci Kavka-Šimáčkově čteme: cítíš-li únavu v lýtkách, omyj nohy svoje, osuš a namaž francovkou; my však pro krátkost doby receptu onoho užíti nemůžeme, leč, leč pomůžeme si jinak," řekl Chocholka. Načež naposledy mocně zabafav, vzal zbytek doutníku od úst svých, naplno se rukou rozmáchnul a toho špačka zahodil a byli rázem zas sto mil, jak ve Svatební košili čteme a mistr rytec vůbec známým pekelníkem byl. Rozradostněna výkonem tím magickým, zvedla dívka oči své k nebi; volání z domoviny pronikalo k podvědomí jejímu a ona býti pohnuta se cítila, neboť tamo, ajta, kouř z komínu cukrovarského již byla uzřela; Chocholka pak pravil: "Je dobré, znáti českou literaturu, neboť mnohdy sentencí nějakou z ní nebo příkladem si vypomůžeme i ve chvílích nejkritičtějších; znáte také, slečno, ony slavné Erbenovy modlitbičky? Myslím ty pernikové, z Miletína; jsou to od nás dobré tři hodiny..." "Zde je náš cukrovar, pane," přerušila jemu řeč dcera direktorova, o jejíž odvážnosti a hlavně obětánlivosti laskavý čtenář nepochybuje, když v tak strašlivém doprovodu na tu noční pouť se odvážila, "uznáte zajisté, že tak pozdě k ránu nemůžeme se společně oba v Mlochově objeviti, aniž bychom do lidských hub neupadnuli; buďte tedy, Mistře, tak laskav a opusťte mne tady a jděte nyní k nám do Mlochova přes Český Brod přímo; já jdu domu a tatíčka šetrně na váš příchod připravím, stejně jako dobrou pro vás snídaní!"

Teskně mlochovskému kraji cukrovarský komín vládne a tím opuštěněji i hrůzněji vyjímá se sbírkárna direktorova, když v zadní části bytu o půlnoci okna jako u umrlčí komory zejí a žádná kněhoznačka nezáří z nich jak příšerné oči sůvy do temna nočního. Nad tímto temným bolestně rozechvělým útulkem smrti nesčetných buráků řepných, šuměly odvěkké stromy, pokud vykáceny nebyly lkavou svou píseň a nad vším klenula se modrá, českobrodská jižní obloha, s celými miriádami hvězd, tajemní to pozorovatelé nepatrného živoření i švitoření kněhoznačkového o bursách. Zářící mušky prvních oplesků a nátisků ždaného exlibris Chocholova neprovozovaly noční rej doubravou stinnou, cukrovarskou a noční můry vzdechotů direktorových obletovaly zvonkovité kalíšky omamujícího durmanu zlomocného, v fasciklu Chocholkově na značkách, ve květnici sbírek budujícího a nebylo osvěžujícího větru příslibů onoho v kraji jičínském teď řemeslujícího grafika, aby naděj prochvívati mohla nová v šťastné exlibris odvedení; kde dosud světlo víry hořelo, tam na sta komárů, mušek a můrek obletovalo bratrů Chocholkových, v podobě dopisů jejich. Co as nejbližší chvíle direktorovi přinese a toho exlibris se dočká? Tak a podobně čtenář se táže, zvědav, za toužený Chocholkův příchod úlev zarmoucenému sběratelovi přinese a jak všechno na konec dopadne, v tom ohledu my samotni na ukončení našeho poutavého románu jsme zvědavi, an vícero ještě hrdinům vstoupiti v něm dáme.

2. V táboře cikánském

Není snad tiskoviny, která by dráždila zvědavost lidskou a zajímala tak, jako neznámé dosud mnohým známé plemeno cikánských, toulavých kněhoznaček. Zatím co spořádané exlibris, v obcích knižních sdružená, bydliště stálá mají, značky vejměnné světem putují, domova neznajíce, leda že by v káznicích sbírek umístění svého došly. Zejména dobrodružné postavy některých exlibris, silně v těle a v pase naditá rytbou či zaleptáním, s pletí kresby jemnou a vlasem zastíněným do barvitosti divoké, jimž oči jména majitelova dodávají výrazu úcty a hledanosti, v neustálém kočování se nacházejí, místa odpočinku dočasného střídajíce, nejsouce nikde jisty, že mamon opět dále jinam je nevyžene. Mnozí ti cikánští lístkové mají pestrobarevné pláště, jiní jen v cáry čar a škrabanců zahaleni, jedinou barvou se stkví, ač většina jich je polonahých, na půl zbodnutých. Nazývají se tisky separátními, probedruky, extra varianty tisku a remarkovitými; způsobují pohoršení u měnitelů obyčejných. Místo díků svému zploditeli, kradou mu čas a dobrou náladu, kterou k lepší práci by měl a ani zdrženlivosti ženské ty značky nemají, jsouce kdykoliv prodejnými; mnohé z nich jsouo dkvetlé, než dospěly k zralosti a sestárnou každým novým majstrštykem svého otce, grafika; zovou se užitkovou grafikou, ale užitek jen handlířům s nimi přinášejí a nálepkami do kněh, ač spíše z kněh by měly, se nazývají. Některé mystickými býti se zdají, ale v modlících knížkách nebývají; jiné erotickými, ale i ta vášeň jich je z druhé ruky. Táhnou z atelierů do tiskáren, odtud k majitelům a po valně ztenčeném počtu svém do cizích rukou se dostávají, méně k radosti, více však k zisku ukojení. Dívky, značkovitě cikánské, dotýkané dole signýrováním autora svého, tancují národní tanec svůj za zvuků hudby klapáním čelistí zámků u aktovek, do nichž, jako do chambru o těch bursách výměnných na krátko a pomíjivě zapadávají, aby pak harem sběratelův rozmnožily. Kdežto jiní lidé zištní, sbírkaři známek, od prahu je vyhánějí svého, milovníci knih otevírají jim náruč svoji a slovy biblickými se řídí: ptactvo nebeské svoje hnízda, lišky doupata svá, vlci skrýše, medvědi jeskyně když mají, nechť značky v stanech našich knih a sbírek stanou! Lide kněho a kumštumilný, poskytni jim ve všem pomoci! Cti výrobce jejich třebas tito přísných zákonů o tvorbě značek, jako bibliofilové, dosud nemají! Přijmiž je v ochranu svou! A tak získávají, právě tou volností, kněhoznačky rychle a všude přízeň; lidé stali se jimi nezřízenými amatery esthetiky, nestřídmí a smyslní, pokud se sbírek svých týče; prohibice v tom směru posud daleka. Milovníci značek opíjejí se alkoholem ze jména pouhého autora kněhoznačky a vášeň jich roste jeko u kuřáků opia. Neznají na konec než cikánský tábor, ohně bursy a na kobylkách listin vyměňovatelů dají cikáňatům značkám zbrousiti celý svět; málo těch, kteří na jedné dosti mají! Ovšem, ti, kteří jednoho grafika jen aneb jedné oblíbené kněhoznačky své se přidrželi, blaženě, po spořádaném životě se světa odcházejí; ta jejich milovaná značka jde za nimi v nebe věrně jako pes. Jedním z takových usebraných lidí jest jistý direktor, o kterém román náš pojednávati bude; představuje se nám právě při prohlížení cikánského tábora svého, kněhoznaček to bludných, z potulek světem k němu zavítavších a stan v jeho sbírkách rozbivších. Jsou pak v táboře tom cikáni různí a cikáňata až od Bzence, kubíčkovští z Uher. Hradiště, Němci z Horácka a maříci lounští; havěť kamenická, štaflovská a kočurovská mezi nimi rejdí a s kulhánky a broži vespolek se pere, koblihu mezi sebou majíc. Tu paroubkové a pařízci, různí milénové v karty hrají, solaři a šemberové na kotel poklepávají, tu zas burkové a burdi spolu se nesváří, an votlučkové čeští s valihrachy a baruchy na kobzu a cymbál vyhrávají, mackové to tichý. Leč nic nepotěšuje, z veselého reje toho, zarmouceného direktora!
Dříve než k podrobnějšímu povahopisu kněhoznaček či cikánských ve sbírce batolat přistoupíme, dlužno povšímnouti jiného, vedle stojícího světa krásnasnažení, odkudž pověstní značek výrobci povětšině inspiraci svoji táhnout. Jest to Parnas, nebo-li pole básnické, ze kterého k výšinám ducha lehčeji pozvednouti možno než-li z hmotní, vzletům ducha nepřející všední sféry pozemské. Čtenáři! Já vím, že za větší čest bys si pokládal, kdyby tobě namísto prostého Chocholky některý z těch usebraných kolem Melantrichu básníků psaní napsal a že bys s ním v tu chvíli horempádem letěl ten dopis laureátův na nejpřednější místo sbírek svých zařaditi. Leč komu čest, tomu čest, ač ponejvíce všechna čest stranou; pomysleme jen, že ty moderní zdělaniny básníků na takové brdo tkány a ucmuchtěny jsou, že se nad nimi i gypsová štátuje Vrchlického otřese a ten pan Frýda, co by nebožtík, astrální rukou na hlavě drbati se počne, řka k tomu následovníku svému a synovi nanicovaté své doby následovně: Jakou divnou to máš, frajmauere, míchačku na maltu a jaké divné vzory k stavbě své béřeš! Já tomu nerozumím a nevím, kterak se jednou s námi Parnasisty v českém nebi dohovořiti dokážeš! Každý totiž soudobý slepenec básnický prozrazuje nám krom duchovního tatíka i povahu toho kterého materiálu stavebního, užitého ku stavbě díla; mnoho téhož pochází z bouraček. Dříve se soudilo, že dobrá stavba veršů jedině z materiálu rumišť antiky díti se může, aneb z cihel renaisančních, trochu už otlučených, co by věčně nezmarnými slouly, později začli ony cihly páliti i polejvati jinak a po té humanitní době vícero cihel struskovitých se užívalo, spolu s pískovcovými kameny víry, do nichž zase jiní, vavřínovití Vavřincové spár nadělali, k lepšímu podšprajcování té jejich stavby básnické; kolem dokola vzato, každá doba a její představitelé brkoslavovití jinou stavebninou ku svým dílům vzájemně si vypomáhali, zejména když od Židů na úvěr a ne z Říma bráti mohli. Někteří poetové k dřevnímu dřevu se uchylovali, druzí zase k litině; nejnověji užit byl beton, železobeton a sklo, by se náramné stavby Muzy jimi vyzdvihly. Rozhodně ale bydlet v těch stavbách se nedá; staré příbytkárny musy měly tu výhodu, že se v nich obstojně dalo žít: lidé věděli, kudy se tam leze a kde jsou okna morálky na koukání z domu ven; nyní aby se každý bál z řícení té stavitedlnosti a následovně po úderu tou pavlačí surrealismu újmy na duchu svém. Ovšem, toto matení ducha původ svůj má už od počátku 20. století, kdy zloduch lidských práv vetřel se až do umění a všelijací sociálně cítící a stavící básníci tmelili trhliny mezi volně jen na sebe pokládanými cihlami volným stylem portlandského cementu, (kapitál vesměs v rukách židů!) vůbec hmot umělých nejraději užívajíce posledního času, takže ona bedna, v níž importuje se k nám hotová už ze Západu stavba, zůstala modelem českým polírům a přidavačům básnickým; bedna, podle které by jen zabedněnec nedovedl postaviti dům jako škatuli, když už i tá okna a dvéře vypíchány podle šablony v ní jsou. A tak stojíme před hovadským neřádstvem přítomného věku: tváříme se, jako bychom kdoví kterak uneseni nebyli současnou poesií, jen abychom se před světem neblamovali, že že jí nerozumíme, když už se její autoři před příštími generacemi tak na pověsti své zblamovali tím, že nás tak blamují podvodnou stavbou básnické krásy, což činí as jen z toho důvodu, aby se před blamujícími chytřejšími kolegy neblamovali. Oni ti čeští naší veršotepci nemyslí to sice s čtenářstvem zle, ale dobře se svou kapsou, jinak by ta svá básnická svinstva-staveninstva na veřejnosti neukazovali, alébrž za prasečí chlívek duchu svému na dvoře svém užívali. Neboť řekněte mi, jaká děcka pocházeti mohou, kněhoznačkovitá, zplozená pod dojmem četby takovýchto rarit, ze stavenišť moderních básníků? Lepší věru dřevní lepenice, vepřovice a dřevěné boudy k inspiracím bývaly.

-x-

< zpět