Jedno z nejvýznamnějších českých uměleckých děl 20. století.
(1931; orig. 11 výtisků formátu 650x490 mm; 276 stran, dřevorytová předsádka, patitul, titul, 52 celostránkových, 15 menších barevných dřevorytů, 1 vigneta, 2 iniciály, vlastní písmo; viz níže)
Nového vydání knihy se na jaře 2008 ujalo nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka (viz literatura >).
Textovou část vydala v roce 2007 Nová tiskárna Pelhřimov a Jihočeská vědecká knihovna (viz literatura >).
Kompletní text Šumavy umírající a romantické naleznete mj. na CD-ROMu Josef Váchal (podrobnosti >).
Článek o Váchalově Šumavě na stránkách Ekolistu >
-x-
Váchalova Šumava
(úryvek z knihy Ladislav Stehlík: Země zamyšlená)
Mezi nejvroucnější malířské milence Šumavy patří jistě na první místo Josef Váchal, dřevorytec, knihař, řezbář, sazeč, tiskař a spisovatel, pokud se týče jeho profesí, a zároveň satirik a mystik, autor Postily kacířské, Přírodopisu strašidel a jiného odbojnického čtení, bytost velmi složitého vnitřního života, která často pod maskou úšklebku a siláckých slov skrývá hluboko v nitru něžný cit k němé tváři, letitým stromům, prudce tekoucím vodám a všemu božímu stvoření.
Málokdo proputoval klostermannovský svět lesních samot tak důkladně jako on ještě v dobách, kdy neschůdnost cest, odlehlost lidských příbytků, naprosté nepohodlí i častá nepřízeň počasí nelákala do těchto končin mnoho turistů. Málokdo je tak důvěrně zasvěcen do poezie močálů, jezírek a lesního příšeří, do života lidu starožilého a pověrčivého v lesních samotách kolem Prášil a Kvild, nebo v tišinách prostírajících se od Luzného k Březníku a od Hartmanic ke Kašperským Horám. Ctitel německého spisovatele dobrodružného čtení a strašidelné romantiky z bezděkovského zámku Christiana Heinricha Spiesse, vyposlechl mnoho lidového vyprávění o slavných pašerech a odvážných pytlácích v okolí Prášil a převyprávěl je do stati Očarovaná Šumava. Je to vlastně krvavý příběh o pastevci a poslici, která chtěla za pomoci nečistých sil vyzvednout zakletý poklad, ukrytý někde v lesích u Bärensteindlu. Černý myslivec z Weitfällern hrál v tomto příběhu velmi důležitou roli, stejně jako satanské mocnosti, jejichž zloby se obávali bázliví obyvatelé hamrů, brusiči skla i dřevaři, přespávající za bouřlivé noci někde v odlehlé boudě za roklanskou hájenkou, a této bázně nebyli prosti ani dělníci z prášilské Eggerthovy papírny na ruční papír. Ti všichni tenkráte pevně věřili, že čtvrtek je onen nebezpečný den, kdy se dějí na celé Šumavě neslýchaná kouzla a čáry.
S grafičkou Annou Mackovou prošel křížem krážem pod zelenou stmívavou klenbou smrčin celou Šumavu a Pošumaví, ať se vypravili na své potulky z letního bydliště u Srní nebo z Týnce a Nemělkova, kde snad byla napsána Očarovaná Šumava.
V krajině mezi Horažďovicemi a Plánicí, která se na léta stala mým domovem, se v Olšanech narodila Váchalova žena Marie, jejíž posmrtné památce věnoval vyznání tak milenecky cudné a čisté, že ještě po letech dojímá svou citovou opravdovostí.
Příteli básníku z nicovské farky vyzdobil dřevoryty jeho Mír neděl i Zastavené hodiny, knihy samotářské poezie a přemítavých hodinek jihočeského hloubavce, u něhož jsem poprvé slyšel o Josefu Váchalovi a poznal tam vetší část jeho grafického díla.
Na souborné plzeňské výstavě, uspořádané roku 1930, byly poprvé vystaveny barevné dřevoryty Váchalova cyklu Šumava umírající a romantická, které svým osobitým pojetím okamžitě očarovaly diváka a natrvalo upoutaly jeho zájem o celou umělcovu tvůrčí činnost. Veliký foliant o rozměrech 65 X 49 cm, svázaný do celokožené vazby, je výsledkem pilné tříleté Váchalovy práce. I váha této knihy je úctyhodná: dvacet kilogramů. Vlastnoručně vepsaná dedikace v knize, kterou věnoval ctí a darem tiskaři Karlu Dyrynkovi jako poděkování za knížku o Váchalovu písmu, že ještě nikým tak pohlazen nebyl, má tento dodatek: Odpusťte, že ten danajský dar, vyžadující jednak místa k uložení, jednak síly k přenášení, do Vašeho bytu jsem nedodal: hodilo se mně právě auto, svezší mne k Státní tiskárně. Věřím, že náš znamenitý tiskař a písmař měl právě z tohoto nenadálého daru upřímnou radost.
Rozvíráte tuto šumavskou bibli se zatajeným dechem a nevíte, u čeho prodlít déle, zda u čtyřiasedmdesáti dřevorytů, tištěných až šestnácti barvami, nebo u slovesného textu, stejně nápaditého jako osobitého.
Autor osaměle stojí
v generaci vklíněn dvojí
k přítomností hodům nepozván.
Tento Váchalův autoportrét je stejně trefný jako jeho vlastní epitaf, který si otiskl v Novém kalendáři tolerancí na rok 1923
Zde leží J. Váchal pod drnem.
Devět znal řemesel úhrnem.
Knihař a malíř. Také psal.
(Však ducha doby pozaspal.
Hubené proto míval střevo...)
Nejraději opracovával dřevo,
a že ryl také do lidí,
dnes obdiv světa nesklidí. ..
List za listem se rozevírá v této kouzelné knize a motiv za motivem defiluje v úžasně ztlumeném barevném souzvuku, jemném jako motýlí křídlo a namíchaném tak rafinovaně jako nějaké tinktury v alchymistově dílně. Po pěšině přeběhl ďábel v podobě lišky, na temném kameni se vztyčil pán v španělském kroji, snad sám don Huerta, pod jeho pohledem zasvítily z mokřadla bílé lebky a dívají se na tebe propastnou hloubkou svých prázdných důlků. Notová osnova větví je připravena pro zaznamenání slunečního nápěvu zrána za svítání, kdy v listí se zastříbří rosa a ticho rozezní zvláštní táhlé pozdravení rosničky. Grafik má předobře odpozorovánu soumračnou zeleň smrčin, nad sněhem vydychující tesknotu, zná i šedavé jitro jedlových kmenů, jež mně vždycky připomínaly píšťaly varhan ze zašlého cínu. Dovede zažehnout zelenavé světélkování hučících peřejí Vydry mezi černými balvany, vyvolá plavá zjevení podzimního buku i něžnou kadeřavost kapradí, ach, kdo je spatří kvést, stane se majitelem pokladu a bude rozumět zvířecí řeči. Myslíš nad těmito listy na nějaký strunný nástroj řeči, tak citlivý, jaký ovládal šumavský Mistr odstínu z Horní Plané, stále poutající mou čtenářskou pozornost: Adalbert Stifter.
Popusť uzdu obraznosti a nad hranicí, rozžehnutou ve filipojakubské noci, spatříš čarodějku, jak si natírá pupek rulíkovou mastí, aby nikým nezřena si mohla vyletět někam na sabat k ďábelskému tanci. Grafik tě pozastaví u Vysokých Lávek a sdělí ti prapůvod obrovité vrby, pod níž našli kosti, řemení a zbroj rejtara z třicetileté vojny. Kdysi dávno si tady někde uřízl proutek, aby měl na svém útěku do hor čím popohnat koně, a propadl se do mokrého hrobu slatiny. Hodiny můžeš vysedat nad tímto foliantem, ale ponechme na chvíli slovo grafikovi.
V těchto končinách bloudil jsem se svojí přítelkyní malířkou M. Bylo 8. září, pouť v hauswalderské kapli: mimo bud s perníkem stály tam dva vozy s hlávkovým Zelím, stůl se svatými obrázky a dost. Lidí hodně a stále ještě přicházeli ze všech stran lesními pěšinami, lidé hodlerovského typu, bez volat sic, avšak s maultuchy na ústech. Dali jsme se černou bahnitou stezkou, po níž nejvíce lidí přicházelo. Cesta vedla kol bahnitých lokáčů, poloslatí a mrtvých kalužin, s oázami Černých jalovců uprostřed plavuní a kapradě stojících, později obcházeli již četnými svými odbočkami a rameny lučiny a plesa vznikajícího tam potoka Stillseifenského. Po nějaké době stezka se ztratila nadobro: sem tam jen jakýs v houstnoucím hvozdu průsek jsme znamenali co cestu, po tlejícím mechu a hnijící trávě houpavou, s dnem slizké černé rašeliny, zabloudili jsme tu během dvou hodin dokonale.
Tento lesní poutník se nezastavuje s citlivým zrakem malíře jen u malebných zákoutí, přeje si přijít v styk i s bludnými světly, hopsajícími po mokvavých pláních, u zahnívajících vývratů a sedících nehybně na slizkých pahejlech ve vlhku se topícího lesa. To už není záležitost malířská, ale úžasný dar pozorovatelský, kterému neujde nic. Tuto krajinu nabírá všemi smysly. Jak koštéřsky dovede ochutnat všechny vůně a pachy, jak se dovede vyjádřit slovesným tvarem - tak přesným a odstíněným, že mu jej může závidět každý básník. Bylo by jistě krásným úkolem pro některého mladého zasvěcence do krás naší mateřštiny prostudovat v této Váchalově šumavské spisbě její výrazovou bohatost u malíře udivující. Poslechněme si aspoň jednu pasáž o Šumavě voňavé a vůněmi okouzlující...
Jinak voní slať, jinak prales a stráně kolem vod.
Ti, kteří cítí ustavičnou potřebu přijímati do svého těla žár slunečních paprsků a spěchati z míst vlhkem zamořených, nikdy neucítí ničeho a vůní nerozlišují, takovým pouze vlhkost na plíce sedá a shnilinu cítí. A přec, bez nadsázky, i tento svět mokra má své typické vůně. Jasmínem voní celý tok Vydry, je-li aspoň čtvrt míle lidské stavení vzdáleno, Křemelná voní silnou kávou, na pohraničních potocích vyluzuje kapradí a tlení nikdy nesklizené trávy hru pachů jako z lihovarů se linoucí, na horách Spálená a Martina Luthera medovou vůni prhy cítíš a na hoře Ždánovské šeřík. Cestou kol potoka roklanského pronásleduje mne vždy v podmračných vlhkých dnech vůně fialek. Na Luzném měděnku cítím, a jinde jiné čistě subjektivní vůně. Za dnů slunečných čichové požitky jsou suchopárnější: cítíš jen pryskyřici, lesní ozón, borůvčí a dosychající vřes. Kde palouk lesní k jihozápadu obrácen, k slunci, obyčejně pln zmijí v létě, balvany rozpálené kvečeru voní stiraxem, žádná z květin kol kvetoucích nevoní tak sladce a mdle. K dojmům zrakovým velkolepých scenérií krajinářských na Šumavě, a krom sluchových za činnosti živlů, čichové náležejí nikoliv k požitkům nejmenším.
Skláním se nad jemným barevným mřížovím těchto dřevorytů, jejichž citlivého koloritu se do té doby nikomu z dřevorytců nepodařilo dosáhnout. Některé jsou po stránce grafické techniky hotovým zázrakem. Zdá se mi nad nimi, jako bych v světlech zahlédl útlou bledou ruku rozeznívat struny citery, nástroje kdysi tak oblíbeného mezi šumavskými Němci, na nějž se naučila hrát jeho zvěčnělá žena Marie na Kašperských Horách v době své mladosti. A zase jako bych uslyšel tvrdě zaskřípnout neúprosnou disonanci: šepot ženské zbožnosti pod sklopeným zrakem a z ďábelských strží stínů výsměšný skřek démona. Tento pozorný čtenář Arbesových romanet nám dovede vyvolat i Šumavu plnou dramat a lidských osudů.
Na některých listech jako by jej provázela vzpomínka na písecké dětství u dědečka Jana Alše, ševce, který měl tvrdou trestající ruku a zase dědečkovskou slabost pro vnukova alotria, jež podplácel nedělními výlety, ale k lesní samotě U Honzíčka, odkud je možno v průzračných zářijových dnech zahlédnout celou Šumavu, jej při jedné návštěvě zavedl otec Aleš-Lyžec. Snad už tehdy byla hora Boubín touženým dějištěm, aby pozdější malíř dychtivě vyčkával na jejím vrcholu první zazlátnutí úsvitu. Tento dřevoryt je polaskáním milostným, na něž do smrti nezapomeneš. Bože, jak daleká cesta byla od dětského okouzlení k pozdějšímu údivu zralého Mistra nad přírodou, když promluví některou ze svých čtyř řečí, jimiž jsou živly...
Ať se zastavíš na své pouti mezi vřesovím u obludy balvanu, jejíž hřbet obrůstá mech, nebo na slatích, když zlátnou břízy a odrážejí plavý déšť listí v černém zrcadle močálu, vždycky si vzpomeneš na některý list z této knihy, stále plné tajemnosti a tajemství.
Jako on miluješ staré stromy - odedávna!
Až půjdeš zase polní cestou mezi Jindřichovicemi a Mlázovy, vzpomeneš na prastarou lípu, která silou svého kořání nadzdvihla a sesula zdivo kapličky - a tento boj přírody s lidským dílem přiváděl grafika do úvah o stálém sváru ducha mezi pohanským strachem z přírody a křesťanskou vírou v trvání lidské duše i po smrti těla. Už nenaleznou žluny a zvonohlíci svá hnízda pod zelenou klenbou topolů v aleji, která stávala mezi Plánicí a Nicovem, větrolam i harfa, dnes čišící prázdnem až k úzkosti bolestným! Jen malonické lípy stojí dosud na svém místě doširoka rozkošatěny a rozdouvající léto včelím chorálem ze svých medově voňavých korun jako jejich letitá sestra na úpatí Práchně...
Ale bude to někde na stráních u Kvild nebo na výšinách Královského hvozdu uprostřed září, kdy si z torny vyndáš několik listů a přečteš si v upřímné vzpomínce na celé Mistrovo bohaté dílo tuto jeho chválu šumavské jeseně.
Slunce ještě opíjí se vlastním vedrem, nahrazujíc tak úbytek teploty pohlcený časnými ranními mrazy: když však tvář svou schová, tím žalostněji kraj předtuchu nastávající zimy vyvolává. Přibývá barvitosti zemi. Je tklivá příroda stále více, řekl bych však, že čistší, a jako křesťan po zpovědi. Příroda chová se jako zbožný před smrtí, cítíc zimu v zátylí. Zdá se ve vzpomínkách již jen tráviti zbytek zbývajících jí krásných dnů, ve vzpomínkách, jimiž jsou nesčetné závoje a jednotlivé niti pavučin, natažených mezi stonky vysokých trav a spojujících černající se natě jahodin. Běl a hebkost těchto přeumných sítin vyplní kdejaký prostor, a prosáknuta démanty rosných krůpějí, purpur tlumí i červeň plavuní, osladičů i malinišť. 0živí matně se rdící vřes, plný duh pozdního babího léta.
Mnoho však je ještě překrásných zářijových dnů! Obloha vždy vyrovnána, s kopulí svojí modrosti přímo bezednou. Jaké barvy hrají po vysokých trávách, od světlých bohatých škál až k lomenostem jívy a kleče, tratících se v dálce do sytých a těžkých úderů slatí, černých bříz, bobulí lesního bezu - až k ostrosti hýřícího, podzimem zbarveného listí, v hroznech jeřábů plá růžové, ladné světlo do stínů sytě bronzových.
Počasí však když se změní a hustá masa ohromných šedých mraků zakryje úsměv slunce, tomuto kraji vydere se z útrob první táhlý sten. Vichr...
Tady přestanu číst, na tomto místě se zastavím a podumám, proč jen tak malounko čtenářů si může listovat Vaší Šumavou, když by mohla očarovávat tolik, tolik dychtivých očí. Tož za tu Šumavu i za ty čtenáře posílám k Vašemu čerstvému hrobu svůj upřímný obdiv a dík.
Zdroj: Stehlík, Ladislav: Země zamyšlená 3. 380 s. Praha: Československý spisovatel. 1975. (str. 208-214)
-x-
Některé barevné dřevoryty a ukázka textu z Šumavy umírající a romantické:
|
|
|
 Bouře nad Luzným |
 Démon slatě |
 Kroužící vločky sněhové |
|
|
|
 Odcházející krása Šumavy |
 Oka slatí v Neuhütten |
 Požár na Moorkopfu |
 Předsádka knihy |
||
 Rábí |
 Rankelské rašeliniště |
 Ráno na Rankelské pláni |
|
|
|
 Slať v Neuhausen |
 Slať Weitfällernská |
 Šumava od Písku |
 Titulní list |
 ukázka textu |
|
 Velhartice |
 Vrba u Vysokých Lávek |
 Vydra |
 Vývraty ve Schrollenhaidě |
 Z pralesa pod Luzným |
 Zakrslík na Můstku |
 Západ slunce nad Javorem |
 Zbytky pralesa Gayerrück |
 Zima v Pošumaví - Strážovice |
